Čtyři apartmány pojmenované po skutečných mlynářích, kteří tu žili od 15. století.
Existují místa, která odmítají být pouhými zákulisemi. Která si nesou svůj příběh tak hluboko v kamenech a trámech, že jej hosté cítí ještě dřív, než otevřou dveře. Humpolecký mlýn v Novém Městě na Moravě je takovým místem.
Stojí zde od 15. století. Prošly jím ruce mlynáře Šarly, který mlýnu dal první jméno. Ruce Šimků, kteří mleli zrní novoměstských hospodářů celé generace. Ruce Jiřího Humpoleckého z Rybenska, urozeného pána, který mlýnu vtiskl jméno přetrvávající dodnes. A ruce rodiny Jelínků – dynastie, která tu hospodařila téměř tři sta let, přes války, povodně i budování socialismu, až do skonu posledního novoměstského mlynáře Augustina v roce 1992.
Ze sedmi novoměstských mlýnů, které kdysi klapaly v krajině Vysočiny, zůstal jako jediný dochovaný ten náš. Dnes v jeho prostorách nenajdete mlýnská kola ani mlecí kameny – ale najdete čtyři apartmány pojmenované po mlynářích, kteří tu žili. A možná, v tichu rána u rybníka, uslyšíte jejich příběh.
Začalo to jménem, které nikdo nezapomněl. Šarla – první známý mlynář na “bystré vodě” – dal mlýnu svůj otisk tak hluboko, že lidé mluvili o Šarlovském mlýně ještě dlouho po jeho smrti. Po jeho skonu se přiženil ke vdově konšel Molenda, který pokračoval v mlynářské práci. Až v roce 1531 prodal Molendův syn Mikuláš mlýn dalšímu mlynáři. Tak začala tradice, která trvala přes pět set let.
Šimkové byli mlynáři, kteří mleli víc, než zrní – mleli i osudy novoměstských rodin. Otec, pak syn Václav, pak složité dědické výměny mezi bratry Pavlem a Václavem. Václav si vzal za ženu Annu, dceru sklářského mistra Matesa Švancara – svazek dvou řemesel, dvou rodů. V roce 1584 přešel mlýn po smrti Pavlovy vdovy do dalších rukou. Šimkové odešli, ale mlýn zůstal.
Byl to urozený muž – Jiří Humpolecký z Rybenska, majitel domu čp. 11 na novoměstském náměstí. V roce 1592 koupil mlýn i s chmelnicí za 1 400 zlatých. A dal mu jméno, které nese dodnes. Žil v mlýně až do stáří, v roce 1636 jej prodal kardinálu Ditrichštejnovi. Ale jeho jméno zůstalo – jako otisk pečeti na celých příštích čtyři sta let.
Skoro tři sta let. Tolik let předávala rodina Jelínků mlýn z otce na syna, ze strýce na synovce. Matěj, Josef, Jan, Karel, Václav, Karel, Augustin. Každý přidal svůj díl – hospodářský um, technické vynálezy, fotografické snímky zachycující život celého města. Augustin, poslední z nich, zemřel 24. prosince 1992 a odnesl s sebou i titul posledního novoměstského mlynáře.
Bylo jich sedm. Sedm mlýnů zasazených do krajiny Vysočiny tak přirozeně, jako by tu rostly samy od sebe. Každý měl své jméno, svou historii, svého mlynáře. Mlynaříkovský pod zámkem, Bezděkovský u Kuby, Škrobův u Kazmíráku, mlýn u Zichova rybníka a mlýn u Klečkovce. Všechny postupně zanikly – pohlceny časem, řekou nebo zapomnětlivostí moderní doby.
Jediný Humpolecký mlýn odolal. Jako tichý svědek sedmi staletí stojí na svém místě dodnes – a my jsme rádi, že v něm můžete přebývat.
„Neměnnou jistotou zůstávají stará známá stavení a lidé, kteří nezapomínají na charakter, ducha, pokoru a přátelství.”
Prof. Jiří Šebek
Vyberte počet hostů
