Zastavení u Humpoleckého mlýna nás přivádí více než na jiném místě k zamyšlení, že oč revolučněji bylo ve známé omezenosti nedávnou místní vládnoucí vrchností likvidováno historické jádro města zmarem a bezduchou budovatelskou veteší, o to stále více zůstávají neměnnou jistotou stará známá stavení. Zdůrazněme neměnnou jistotu lidí, nezapomínajících na charakter, ducha, pokoru a lidské přátelství. Kromě toho právě u Humpoleckého mlýna, který si předávala s generace na generaci skoro po tři sta let významná novoměstská rodina Jelínkova, lze sledovat jistotu poznání, že život lze žít důstojně i bez velké závislosti na onom vnějším vlivu, nazývaném poměry. Neboť právě poměry, v posledních desetiletích známé jako socialismus zamotaly po všech stránkách vším – mimo jiné i životní cestou posledního novoměstského mlynáře.

Už nenávratně uplynul čas od doby, kdy ve městě postupně klapalo sedm mlýnů. Všechny byly zasazeny do krajiny města tak, že s ní samozřejmě a neodvolatelně souvisely, jako potůček protékající zátokou. Neznámý stavitel mlýnů i jiných stavení sice mnoho o architektuře a urbanismu nevěděl ,ale za to měl v sobě něco, co se předávalo z generace na generaci. Totiž schopnost zasnoubit účelnost a funkčnost s krásou. Měl vyvinutější smysl pro estetické hodnoty a přenášel jej svým dílem dále. Jeho úcta k hodnotám vytvořených předcházejícími generacemi byla stejně hluboká jako k půdě, chlebu i dobré vodě. Uvědomoval si, že tyto hodnoty se nedají relativizovat, že jsou konstantní. Že bez nich lze už zpochybnit vše.

Jen v těchto intencích bylo vybudováno s celou krajinou sounáležitě harmonující všech sedm novoměstských mlýnů. Kromě nejstaršího Humpoleckého mlýna “na bystré vodě ” to byl pod zámkem kdysi stojící Mlynaříkovský mlýn. Další mlýn, který původně vlastnil vladyka Jan Rozmdorfský odkoupil v roce 1561 od Václava Jednušky urozený pan Jiřík Rudolf z Rudolce s manželkou Kateřinou, ale již v roce 1563 jej prodali Václavu Horálkovi. O dalším mlýně je nejstarší zápis z roku 1554, kdy jde o Kubu Bezděkovského, majitele Bezděkovského mlýna .V urbáři je zmínka z roku 1587 o Škrobově mlýně, postaveném u Kazmíráku. Jan Vavřinec a Pavel Štrafové byli jako právovareční měšťané majiteli masných krámů a založili ve městě dva mlýny: jeden u Zichova rybníka a druhý u Klečkovce.

Všechny mlýny postupně zcela zanikly, jen z jednoho z nich, z nejstaršího, z Humpoleckého mlýna zůstalo jako dokument na připomenutí bývalé mlynářské činnosti ve městě alespoň původní stavení.Humpolecký mlýn si dodnes udržel své jméno, které dostal až v době třicetileté války, kdy na něm hospodařil jeden z posledních potomků novoměstské šlechty Jiří Humpolecký z Rybenska. Z historických pramenů vyplývá, že prvním známým mlynářem zde byl Šarla, po něm pojmenování ” Šarlovský mlýn” . Po Šarlovi hospodařil na mlýně v letech 1490 občasný konšel a starší novoměstský Molenda, který se asi přiženil k vdově po předchozím mlynáři. Mlýn “nebožtíka Šarly” prodal v roce 1531 Molendův syn Mikuláš mlynáři Šimkovy. Po jeho smrti si koupil mlýn jeho syn Václav od svých sourozenců Pavla a Tobiáše. Václav se oženil s Annou, dcerou majitele sklářské huti Matesa Švancara. Jeho bratr Pavel si vzal za ženu dceru Matouše Zujkova a koupil si právovarečný dům na náměstí č.p. 100. V roce 1574 si oba bratři vyměnili své statky. Takže po smrti Pavla Šimka prodala v roce 1584 vdova po něm mlýn Matoušovi Hubkoví. Od něho získal mlýn v roce 1592 “i s chmelnicí” – jak je uvedeno v kupní smlouvě urozený pan Jiří Humpolecký z Rybenska, majitel domu čp. 11 na náměstí.

Po odprodání domu čp. 11 pernštejnskému zástupci a hospodáři nad městečkem Zikmundovi Šitenpergarovi ze Sentálu, bydlel Jiří Humpolecký až do svého stáří ve mlýně. V roce 1636 prodal zcela sešlý mlýn majiteli novoměstského panství kardinálu Františku knížeti z Ditrichštejna. Tím se dostala doposud měšťanská usedlost do rukou vrchnosti, kde zůstala až do roku 1761, vlastně jak dále poznáme až do roku 1848.

V dalších letech měl Humpolecký mlýn, podle odhadu panství z roku 1646, po smrti Šimona Kratzera ze Schensberka, dvě složení po čtyřech kamenech a jeho nájemcem byl sirotek po mlynáři Václavu Ceplovi, od roku 1686 mlynář Jan.

V roce 1711 vstoupil do Humpoleckého mlýna první člen z rodiny Jelínků a sice Matěj, syn fryšavského mlynáře Matěje Jelínka. Matěj, jako zakladatel novoměstské dynastie Jelínků získával v počátku své mlynářské zkušenosti na mlýně ve Slavkovicích a od roku 1704 měl v nájmu Hánův mlýn. Po Matěji Jelínkovi převzal mlýn v roce 1725 Josef, což byl syn druhého fryšavského mlynáře Františka Jelínka, tedy synovce předešlého mlynáře. Aby situace byla ještě nepřehlednější v roce 1728 převzal mlýn Jan Jelínek, mladší syn Matěje Jelínka, bývalého humpoleckého mlynáře.

Když Jan Jelínek odešel v roce 1746 na mlýn do Petrovic, stal se humpoleckým mlynářem Matiáš Míča, původem z Hodíškova. Míča si v roce 1750 vyměnil Humpolecký mlýn za Podmedlovský s Janem, synem Františka Jelínka na Vříšti, který byl synovcem petrovického mlynáře. Za Jana Jelínka se částečně skončilo vrchnostenské hospodaření, protože si Humpolecký mlýn mohl v roce 1761 odkoupit od vrchnosti. Mlýn se sice dostal do soukromých rukou, ale neomezené vlastnictví připadalo ve skutečnosti v úvahu až v roce 1848, kdy teprve zákon ze 7. září 1848 jasně určil vyvázání ze všech břemen jednotlivé usedlosti, tedy tím i Jelínkův Humpolecký mlýn.

Po smrti Jana Jelínka v roce 1799 podědil mlýn jeho syn Karel /1762-1822/. Není bez zajímavosti, že druhý syn Jana Jelínka – mlynář Jan si koupil od vrchnosti mlýn u Sadového rybníka, později zvaný Klečkovský a v nedávné době dobře známý jako mlýn Ráčkův. Po Karlu Jelínkovy převzal Humpolecký mlýn jeho syn Václav /1788-1860/, který se v roce 1824 oženil s dcerou novoměstského syndika Matouše Hofmana. Za něho se konečně stal mlýn, podle vpředu uvedeného zákona z roku 1848 jeho skutečným vlastnictvím. Projevilo se to jistě i v tom, ž e tento majitel, jako znamenitý hospodář zanechal mlýn nejen ve velmi dobrém stavu, ale na tehdejší dobu ještě v mnohém zdokonalený svému synu Karlovi. Po smrti Karla Jelínka v roce 1877 vedla mlýn po dvacet roků sama vdova po něm Františka, roz. Benešová, která jej předala v roce 1897 svému nejstaršímu synovi Karlovi Jelínkovi /nar. 10.11.1863/. Již v průběhu jeho konvenčního vzdělání bylo u Karla Jelínka patrné jeho mimořádné technické až vědecké nadání. Kromě toho jako výrazná individualita naučil se sám cizím jazykům a pomocí cizí literatury získával přehled o dění v tehdejším technickém světě. A to zvláště z oboru fyziky a chemie, což jej přivedlo k fotogra^i. Sám si zkonstruoval fotogra^cký aparát i vše potřebné pro tuto činnost.. Jen díky dokonalým Jelínkovým fotogra^ím máme zdokumentovaný život ve městě na přelomu našeho století.

Po smrti Karla Jelínka v roce 1929 se staral o provoz mlýna a celého hospodářství jeho druhorozený syn Augustin /nar. 1913/, a to až do období „budování socialismu”, které donutilo mlynáře, aby nejstarší novoměstský mlýn přestal de^nitivně klapat. Augustin Jelínek vděčil svému otci nejenom za podíl v genech, ale i za způsob vychovy,který byl vhodný pro syna s povahovými rysy, které zdědil. Plně se to projevovalo po všechna ta další léta. Zvláště však v době, kdy bylo nutné dát budovu i celé mlýnské zařízení znovu do provozu po požáru mlýna, způsobeného bleskem 30.května 1936. Rovněž Augustin získal diky svému dalšímu soustředěnému studiu všestranné znalosti, zvláště z botaniky.Tyto uplatňoval s výjimečným vkusem jako typický profesionální sadový architekt. Dokládala to celá jeho zahrada u mlýna a dodnes to dokládá odborně vybraná a vhodně zasazená vzkvétající zeleň, zdobící různá místa v našem městě. Skonem Augustina Jelínka /zemřel 24.prosince 1992/ odešel nejen vzácný člověk, ale také poslední novoměstský mlynář.

Při zastaveni u opuštěného Humpoleckého mlýna, připomínajícího několik generací významného novoměstského Jelínkova rodu, pociťujeme jistou pokoru i úctu. Podobnou úctu, pokoru, ale i hrdost, jaká se nás zmocňuje vždy, když čas od času staneme v tvaří tvář něčemu, co připomíná poctivou a záslužnou práci člověka bez zbytečných slov.